Bio

„Věda a umění jsou dvě paralelní cesty k pochopení světa“, tvrdí mezinárodně renomovaný profesor astrofyziky a teoretické fyziky a současně úspěšný fotograf Zdeněk Stuchlík. Propojení emocionálního umění a racionální vědy stále není považováno za něco běžného a mnozí spíš mezi nimi hledají rozdíly – například Georges Braque tvrdil, že „umění je proto, aby rušilo, věda uklidňuje.“ Ve skutečnosti zdaleka tak výjimečné není – vzpomeňme na celou plejádu významných umělců od Leonarda da Vinci až třeba po Krzysztofa Zanussiho, kteří se intenzivně zabývali vědou. I mezi fotografy bychom jich řadu našli – připomeňme si třeba chemiky Jana Lauschmanna a Jiřího Severa, genetika Petra Balíčka či Petra Velkoborského a Pavla Brunclíka, kteří stejně jako Zdeněk Stuchlík absolvovali Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Také jeden z nejvýznamnějších polských fotografů současnosti Stefan Wojnecki je původní profesí fyzik. Můžeme také zmínit vynikajícího slovenského výtvarníka Rudolf Sikoru, jenž se ve svých fotografiích, malbách a intermediálních dílech podobně jako Stuchlík intenzivně zabývá kosmologickými tématy.

I když se Zdeněk Stuchlík zajímal o výtvarné umění, hudbu, film a literaturu už během svých studií (dodnes přitom vděčně vzpomíná na inspirativní vliv, který v tomto směru měl jeho pedagog prof. Jiří Bičák), na vlastní uměleckou dráhu se vydal daleko později. V roce 2002 poprvé v prostorách Slezské univerzity nesměle vystavil tematicky i stylově různorodé snímky, které většinou vznikaly ve volných chvílích na vědeckých kongresech a zahraničních stážích. Dobré přijetí, kterého se jim díky jejich výtvarným kvalitám dostalo od širší veřejnosti i od odborných kolegů z Institutu tvůrčí fotografie a z Ústavu fyziky, ho natolik povzbudilo, že se fotografování stalo nedílnou součástí jeho života.

Své cykly a výstavy často označuje názvy, které odkazují na propojení vnějšího a vnitřního světa: Hledání souvislostí, Tušení souvislostí, Metamorfózy, Mezi dnem a snem, Mytické město, Tušení souladu, Magie přírody a nyní Skryté prostory – skryté osudy. Zatímco zájem o akcentování sounáležitosti lidí a přírody, objevování přízračnosti v každodennosti, symbolické vizuální vyjádření obecných filozofických témat stejně jako specifických astrofyzikálních a kosmologických motivů i vlastních pocitů zůstává v jeho tvorbě přítomný od samého začátku, stylově i motivicky se Stuchlíkova díla postupně proměňují. V těch nejstarších, k jakým patří třeba fragmenty městských krajin z Neuchatelu, Coburgu či Bergenu, jde o víceméně realistické zobrazení, které je však výtvarně stylizováno výraznými výřezy, netradiční obrazovou skladbou a především invenčním využitím redukce barevné škály na ostré kontrasty několika výrazných barev na jedné straně nebo naopak na téměř monochromatické kompozice s několika odstíny stejné barvy. V následujícím cyklu z pobytu v brazilském Riu (2003) se objevuje řada momentek z pláží, které svým stylem patří k subjektivnímu dokumentu. Autor v nich s akcentem na přízračnost konfrontuje několik paralelně probíhajících dějů i lidí s prostředím. V jeho tvorbě však dokumentární snímky zůstaly solitéry.

V dalších dílech se Zdeněk Stuchlík často zaměřoval na impresivně pojatou krajinářskou fotografii, v níž zdůrazňoval řád a harmonii, a na městské prostředí.  Často s maximální emotivní silou zobrazoval detaily zdánlivě nefotogenických staveb z betonu, oceli a skla. V jeho snímcích moderní architektury se nezřídka objevuje propojení skutečnosti a jejího odrazu v prosklených plochách či vodních hladinách. Stále častěji bývá využita až impresionisticky působící stylizace prostřednictvím protisvětla a rozostření, které vzniká pohybem fotoaparátu během dlouhé expoziční doby či nezaostřením objektivu.  U fotografií sakrálních staveb je prostřednictvím neostrosti zdůrazněna jejich duchovnost, důležitým motivem zde bývá transcendentálnost světla. Stuchlík stále častěji směřuje k abstrakci. Pokud se v jeho snímcích objevují lidé, jde často jenom o siluety postav, navíc mnohdy rozostřené pohybovou neostrostí či fotografované v protisvětle. Lidé na Stuchlíkových fotografiích tak ztrácejí konkrétnost a stávají se zástupnými jakýmisi symboly osamělých poutníků naším světem.

Výstavní soubor Skryté prostory – skryté osudy, kterým se představuje nyní, je možno považovat v dosavadní Stuchlíkově tvorbě za stylově nejkompaktnější a obsahově nejhlubší. Všechny fotografie jsou vysoce estetizovány a stylizovány, zobrazené motivy v nich mnohdy bývají jenom obtížně rozeznatelné a mnohdy jsou minimalizovány jen na elementární tvary. Výtvarná transformace zobrazené reality prostřednictvím rozostření a výrazných výřezů vede ke vzniku harmonických barevných obrazů s širokým prostorem pro rozlet fantazie, v nichž je ještě více než dříve zdůrazněna transcendentální a meditativní poloha. Autor nezapře inspiraci jinými uměleckými díly od impresionismu, symbolismu, abstrakce až k magickému realismu a, jak autor sám uvádí, k „magickému kubismu“. Postupně se mu však podařilo vytvořit vlastní autorský rukopis, díky němuž jsou jeho práce rozeznatelné na první pohled. Jeho fotografie postupně směřují ke stále náročnějšímu myšlenkovému podtextu a současně ke stále jednodušší formě s minimem motivů.

Zdeněk Stuchlík je především vysokoškolským profesorem, mnohaletým děkanem Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a vědcem, který vede prestižní opavské Centrum teoretické fyziky a astrofyziky a spolupracuje s univerzitami v Oxfordu, Göteborgu nebo Bergenu,  s Evropskou laboratoří pro fyziku částic CERN u Ženevy a  se SISSA v Terstu a publikuje v nejvýznamnějších vědeckých časopisech. Je však úspěšný i v umělecké činnosti, v níž za posledních dvanáct let vytvořil stovky fotografií, které představil na několika desítkách výstav u nás i v zahraničí, v několika katalozích i v samostatné knižní monografii s textem Svatavy Urbanové, která vyšla v roce 2007. Ve svém díle ukazuje, že věda a umění nejsou oddělené disciplíny.  Spojuje je invence, kreativita i fantazie.

Vladimír Birgus

Biografie Zdeňka Stuchlíka v datech

1950    Narodil se 19. 8. 1950 v Karviné. V letech 1965-1969 studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ostravě-Vítkovicích, obor silnoproudá elektrotechnika.

1974    Ukončil studium na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, obor teoretická fyzika. Obhájil diplomovou práci Černé díry – pohyb hmoty a chování fyzikálních polí, kterou vedl profesor Jiří Bičák. Ten v něm probudil zájem nejen o odbornou problematiku, ale také o výtvarné umění, literaturu a hudbu.

1974    Začíná působit jako asistent a následně odborný asistent na katedře fyziky Vysoké školy báňské v Ostravě.

1978    Uzavřel sňatek s Marií Góreckou (1953). Dcera Zuzana (1979) později rovněž absolvovala MFF UK a Právnickou fakultu UK v Praze.

1979    Vykonal rigorózní zkoušku a získal hodnost RNDr. v oboru teoretická fyzika-matematická fyzika.

1989    Ukončil externí vědeckou přípravu na MFF UK v Praze v oboru teoretická fyzika a získal hodnost CSc. Obhájil disertační práci na téma Černé díry – pohyb hmoty a chování fyzikálních polí. Zahajuje pravidelné pracovní pobyty v Mezinárodním centru pro teoretickou fyziku v Terstu, kde navazuje dlouhodobou spolupráci s prof. J. C. Millerem (dnes University of Oxford) a prof. M. A. Abramowiczem (dnes Göteborg University).

1990    Stává se prvním děkanem Filozoficko-přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Opavě. Na Univerzitě Karlově v Praze byl jmenován docentem v oboru matematická fyzika.

1992    Vykonává souběžně funkci rektora a děkana Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, pak prorektora pro vědu, zahraniční styky, rozvoj a výstavbu Slezské univerzity.

1994    Stal se vedoucím Ústavu fyziky Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

1998    Zakládá v Opavě RAG (Relativistic Astrophysics Group). Věnuje se přípravě mladých fyziků u nás i v zahraničí.

1999    Zahajuje pravidelnou spolupráci s laboratoří počítačové fyziky v Bergenu, s katedrou teoretické fyziky a astrofyziky Goteborg University a s dalšími významnými vědecko-výzkumnými centry.

2001    Vykonává funkci děkana Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě a zároveň vede Oddělení teoretické fyziky a astrofyziky Ústavu fyziky FPF SU v Opavě. Stává se členem významných profesních společností a členem vědeckých rad.

Na MFF UK v Praze je jmenován profesorem teoretické fyziky a astrofyziky. Stává se mezinárodně uznávaným a vyhledávaným odborníkem v oblasti relativistické astrofyziky a kosmologie. Zkoumá fyzikální procesy v poli kompaktních objektů (černých děr, neutronových a kvarkových hvězd). Zajímá ho působení temné energie (kosmologické konstanty) v rámci kosmologických a astrofyzikálních modelů, jejich vizualizace a počítačové simulace.

2002    Zahajuje svou výstavní činnost v oblasti umělecké fotografie.

2003    Začíná spolupracovat s Ústavem fyziky Oxfordské univerzity. V České republice a v Polsku byla představena jeho výstava fotografií Hledání souvislostí. Vychází katalog fotografií k výstavě Tušení souvislostí.

2004    U příležitosti vstupu České republiky a Litvy do Evropské unie vystavuje své fotografie na univerzitě ve Vilniusu a v Muzeu Thomase Manna v Nidě.

2006    Stává se řešitelem rozsáhlého projektu s názvem Centrum teoretické astrofyziky, spolupracuje s Astronomickým ústavem AV ČR a s Ústavem teoretické fyziky MFF UK v Praze. Svou výstavní činnost zahajuje v lednu reprezentativní výstavou v Galerii G v Olomouci, dále vystavuje na Oxfordské univerzitě, na Ostravské univerzitě v Ostravě a ve Fotogalerii Fujifilm v Kaunasu.

2007  Ostravská univerzita vydala s nakladatelstvím Tilia knižní monografii Zdeňka Stuchlíka Hledání souvislostí s textem Svatavy Urbanové.

2008    V rámci činnosti Centra teoretické astrofyziky organizuje napojení na práce výzkumníků působících v oblasti  rentgenovské astronomie, která se stává silným nástrojem ověřování teoretických modelů chování hmoty v extrémně silných gravitačních polích černých děr a neutronových hvězd.

2010    Se svým týmem zahajuje výzkumy vlastností černých děr v alternativních teoriích gravitace. Otevírá i výzkum tzv. prvotních superspinarů, jejichž existenci naznačují strunové teorie. Realizuje velkou přehlídkovou výstavu svých děl v Galerii G v Olomouci. Působí rovněž jako člen Vědecké rady Univerzity Palackého v Olomouci.

2012    Stává se opět děkanem FPF SU v Opavě. Pokračuje úspěšně jak ve vědecké práci zkoumáním astrofyzikálních důsledků alternativních teorií gravitace, tak v umělecké práci.

2014    Centrum teoretické fyziky a astrofyziky, jež vede na FPF SU, se stává součástí Centra excelence Alberta Einsteina pro gravitaci a astrofyziku sdružujícího nejvýznamnější pracoviště v ČR zabývajícími se problémy gravitace.